Já zatím jenom jednou. Žádné koupené řešení na klíč. A ….

To vám teda povím …

V hlavě jsem je nosila asi rok a půl. Možná déle. Hm. Před půl rokem, v období prvního nouzového stavu za korona krize (nebo jak se celá ta záležitost nazývá), kdy jsem se stala nezaměstnanou, jsem na nich „opravdu“ začala pracovat, a to tak, že jsem prohlížela weby různých lidí. Porovnávala jsem je (ty weby), dělala si poznámky a přemýšlela, co z toho by se mi líbilo i na mých webovkách a co ne. No, a tak jsem si ZAČALA napoprvé HRÁT.

Tenkrát jsem měla kluka. Muže, který ne úplně šťastně a nadšeně přislíbil, že mi je vytvoří, pokud mu dám ale ÚPLNĚ PŘESNĚ do detailu vyspecifikováno, CO a JAK chci. No jo. Jenže já nejsem žádný designér, nedokážu technicky specifikovat, co by jak mělo být, a nedokážu to ani jinak nakreslit než tužkou na papír. A to nebylo dost. Pak jsme se rozešli, tudíž potencionální tvůrce webových stránek zmizel.

BYLA JSEM NA TO SAMA.

To byl čas, který přišel letos v létě, a kdy jsem si jako FAKT sedla a začala jsem studovat, co všechno potřebuju. Jaký informace mám sdílet. Komu vlastně se chci prodat. Co chci prodat. Jak to jako zařídit, aby to bylo pěkný a co nejmíň pracný pak s nějakou editací. Jaký formát zvolit, abych ho mohla ovládat já a nebyla závislá na nějakém IT supportu z Bangalore apod.

Však vy, kdo jste kdy pracovali v nějaké mezinárodní korporaci, tak jste jistě support z Bangalore zažili. Takže víte, co to je za obstrukce, když potřebujete změnit, byť jedinou jednoduchou věc. Je to otázka zhruba 3 až 4 týdnů, a to musíte mít extra štěstí.

Takže, HLEDALA JSEM CESTU PRO SEBE. V rámci toho, že jsem vážně technicky nezdatná, jsem oslovila několik, z mého pohledu technicky zdatných mužů s otázkou. Tedy s otázkami typu: co to je hosting? co to je doména? co ještě potřebuji? musím mít nějaké šifrovaní? kupuje se to všechno naráz? je to automatický? kolik to stojí? mám si to koupit v nějakém balíčku? nebo po kouskách? No … však vidíte.

Někteří muži dodnes mlčí, ale někteří zavolali, informovali, navrhovali a ochytřovali mě, za což jim velmi děkuji. A jeden muž mi i nabídl pomoc. Nabídl, že mi pomůže koupit doménu s hostingem a vybrat platformou, kterou budu I JÁ SCHOPNÁ editovat sama, bez pomoci. SUPER!!!! To bylo asi v půlce července, byla jsem šťastná … a usnula jsem na vavřínu, protože jsem doufala, že se to nějak udělá.

Takže jsem čekala. Čekala, čekala, čekala a nic nedělala. Až jednoho dne ráno zazvonil telefon z Polska a tam se ozvalo: „Máš teď čas? Mám 5 minut, koupíme tu doménu. Už jsem to zjistil, zaregistroval, posílám ti emaily, tak to zaplať a já se pak na to podívám. Zatím to budu administrovat já.“ „Oukej! Jsem happy!“

Zaplatila jsem, co mi poslal. Bez kontroly. Přišlo asi 12 emailů nebo tak nějak, kterým jsem vůbec nerozuměla. Pokoušela jsem se je aspoň pročíst. Byly tam informace o tom, co jsem si koupila, mé povinnosti, …. No prostě klasická smlouva + dalších tisíc dokumentů, který, když si něco pořizujete, nějakou službu, asi dostanete.

Dobrá! To by bylo. Začala existovat moje doména lenka-ovana-veverkova.cz. Super! Když jsem to zadala, objevilo se to tam a BYLO TO TAM. Bylo to ale prázdný, jen s nějakou informací, kterou už si ani nepamatuji, něco o tom, že tam prostě žádný obsah není. Tak jo.

Dostala jsem příkaz „čekej, já to tady nějak zprovozním a pak se ti ozvu“. Takže jsem zase čekala, čekala, čekala a čas ubíhal. A já jsem zase usnula na vavřínu a žila v tom, že se něco tvoří. Samo. Ha.

Pak přišel telefonát: “Čau, už sis vybrala template?“ „Ne, nevybrala. Nevím, kde to najít“ „Aha, tak já ti jich pár pošlu a až si vybereš, tak ti to zprovozním“. „Hmmmm. Myslela jsem, že se to už zprovozňuje“. Samo. Ha. Tak asi ne. Fajn. Dobrá …

Během asi 2 minut přišlo několik odkazů. Když jsem jeden otevřela, VYDĚSILA JSEM SE a zase ho rychle zavřela a říkala si: „dobrý, dobrý, kouknu na to, jen co bude chvíle volna. V klidu se na to podívám. Promyslím. Porovnám. Vyberu. A bude to“. No jo, ale čas běžel a já se na nic nedívala, protože mě děsila představa té internetové divočiny, a navíc jsem měla nějakou JINOU práci sama se sebou.

Přišel začátek školního roku a já si říkala „všechno mám na papíře a v hlavě naplánované – termíny na příští rok, co bych chtěla dělat, co nabídnu ženám za semináře … Ale … kam to narvat? Žádný web. Tak dobře. OTEVŘI template, HOLČIČKO!“

A tak se stalo, že jsem podruhé otevřela 1 z linků. Znova jsem se vyděsila, ale tentokrát jsem ho hned nezavřela. Chvíli jsem do toho koukala a otvírala další a další a koukala a byla jsem totálně zmatená. Jestli jste viděli Alenku v říši divů, tak TA SE DIVILA MÁLO. To, co se dělo ve mně, to nedokážu popsat. Jasno, asi jako když hodíte 15 jablek do pračky a pustíte ždímání. Tak to bylo přehledný. Jediný, co jsem věděla bylo, že to sama nedokážu. Takže jsem to zase zavřela a doufala, že se můj support z Polska brzy ozve.

Hmmm.

8 října mám narozeniny. Osmého jsem našla zmeškaný hovor. To bylo vše. V obavě, že budu muset přiznat, že jsem nic nevybrala, že tomu stále NEROZUMÍM, že si připadám HLOUPÁ, jsem prostě nezavolala zpátky. Jen (srabácky) dál čekala.

Asi 10 dnů na to hovor z Polska a začínal úžasně: „ahoj, tady slibotechna“. Úúúúúffff, tak jsem si oddechla, protože …wow … rozumíte? Najednou to vypadalo, že ta chyba není u mě, ale někde jinde. Samozřejmě že nebyla. Byla to moje chyba, tyhle prodlevy. Ale další věta byla: „ty mě vůbec netlačíš! Takhle se to neudělá“.

Ano netlačila jsem. Byla jsem šťastná, že existuje vůbec někdo, kdo je schopný a ochotný se mnou řešit tuhle záležitost. Přiznala jsem tedy, že tomu pořád nerozumím, a že netlačím, PROTOŽE SE BOJÍM, abych nevytlačila. Takže jsem (možná poprvé v životě) netlačila tam, kde jsem něco moc chtěla od druhých. Byla jsem trpělivá a čekala na SPRÁVNÝ ČAS. A poprosila jsem si o pomoc.

Chtěla jsem to mít do konce října hotové. Začít lákat až o Vánocích, to mi přišlo pozdě. A do toho zase nouzový stav. Půjčila jsem si tedy chatu na Vysočině, koupila zásoby, zabalila Rózu (kočku) a jela. Dohodnuto. 10 dnů děláme jenom na mém webu. Teda … já dělám jenom na svém webu a moje podpora z Polska dělá, když mu zbyde čas po starání se o syna na rodičovské a naplnění povinností normálního života.

Tak jsme se do toho dali. Ještě to není komplet hotové, ještě to neumím plně editovat. Ale umím už vytvářet příspěvky – Juchůůůů. Za mě už je to KRÁSNÝ! A jsem opravdu ŠŤASTNÁ, že Vám tento můj postup můžu popsat, a že Vám můžu dát nahlédnout do toho, co jsem s mým úžasným supportem z Polska dokázala dát dohromady. ONDRO, MOC DĚKUJI!

V průběhu těch několika měsíců kvašení mých webovek a 14 dnů těžké práce i jemného broušení, jsem se toho o sobě (a nejen o sobě) dost naučila. Třeba o čekání NA SPRÁVNÝ ČAS. Nebo že NETLAČIT a být trpělivá není slabost. Že PŘÁTELÉ, pokud jsou opravdovými přáteli, mohou být kdekoliv na světě, a přesto jsou tu s Vámi. Že pokora, upřímnost a laskavost nejsou samozřejmostí. Že vám můžou téct slzy ŠTĚSTÍ po tvářích i při takovéto dřině.

Pokud mi chcete napsat, jak se Vám mé stránky líbí, kde jsou nějaké mezery, co Vám tam chybí nebo přebývá, tak do toho. Budu moc ráda.

Mějte se.