Dneska, to na mě nějak přišlo. To, že už mě to fakt nebaví. A proč?

Své rodiče jsem neviděla už několik měsíců. Bojí se.  Žijí v izolaci. Drží se opatření. S nikým se nestýkají. Dokonce se naučili nakupovat po internetu. A to vše, aby se vyhnuli, jak oni říkají, nákaze a smrti. Mě to ale přijde, jako by se chtěli vyhnout životu.

Dneska na mě dolehlo, že mi všichni moc CHYBÍ. Že bych s nimi zase chtěla sedět u stolu, pít kafe a jíst bábovku. Obejmout se při setkání a dát si pusu, jako dřív. Povídat si, smát se. Zahrát si třeba nějakou hru, kouknout na film nebo … prostě jenom tak být vedle sebe. Mít potěšení z jejich blízkosti.

Dneska mi poslal mámin partner nějaký článek, abych prý pochopila O CO JDE. Byl to sepsaný příběh člověka, který zřejmě prošel nákazou a průběh nebyl lehký. Já jsem to odmítla číst. Domnívám se, že jeden příběh historii nedělá. A i kdyby jich byly stovky, tak co?

Když se ohlédneme do historie lidstva, tak se umíralo na epidemie vždycky. Ve velkém. Akorát se tomu nevěnovala taková pozornost, zejména média nefungovala jako dnes, takže nikdo nezůstával vystrašeně sedět doma a nečekal až to „jakoby“ přejde.

Furt mi v této souvislosti na mysl leze Mozart a verze jeho smrti a pohřbu podle Formana (sice oficiální zdroje nehovoří o smrti na epidemickou nákazu a pohřbení do hromadného hrobu za městem, ale to je detail, na kterém mi tolik nezáleží). To, proč mi Mozart zůstává v hlavě je ten, že určitě neseděl doma a nečekal, až cokoliv, třeba i jeho nemoc přejde, aby se PAK zase pustil do práce. On ŽIL a užíval si. Neživořil. TVOŘIL. Nebyl lapen v tom, že by mohl umřít.

A to je to, co mě na dnešní situaci trápí. Trápí mě to, že spousta lidí raději poslechne diktát strachu, médií a vládních nařízení v domnění, že přežijí. Nebo se aspoň nenakazí… Ale ŽIJÍ? Není to o tom, že jenom živoří? Nebo jen přežívají a doufají v lepší zítřky?  Ale co když lepší zítřky nepřijdou? Co když přijde něco jiného a oni stejně umřou?

A umřou tady v tom izolovaném, bezkontaktním stavu, kdy měsíce neviděli své milé jinak než na placatém monitoru mobilu či počítače. Bez toho, aniž by je někdo objal, políbil a zasmál se s nimi. Bez toho, aniž by opravdu žili a prožívali radost, momenty smíchu a slasti z toho, že vychutnávají jídlo a pití v přítomnosti někoho blízkého, milovaného.

To mi strašně chybí! A teď, v období, kdy vládne Bohyně Smrti, která si k sobě vzala už všechny prarodiče, si uvědomuji, že je pro mě mnohem cennější PROŽÍT JEDEN takovýto DEN PLNÝ SMÍCHU a veselí v blízkosti svých milovaných a potom umřít, než týdny a měsíce živořit s nějakou nadějí, která se vůbec nemusí naplnit.

Já se smrti nebojím. Bojím se jenom, zda budu mít možnost svou mámu, tátu a bráchu ještě někdy obejmout.

Jak jste na tom VY?