Silné ženy, obzvlášť ty ve vyšších manažerských funkcích, si o pomoc většinou neříkají. A už vůbec ne o prostor a podporu. Není to proto, že by prostor nepotřebovaly. Ale proto, že jsou zvyklé držet ho ostatním.

Držet tým. Držet výkon. Držet vztahy. Držet rodinu. Držet.

A ano, znám to. Byla jsem jednou z nich.

Pocit, že já to tu udržím, že na mě tu záleží, že o mě se to všechno opírá, může být velmi opojný. A zároveň nebezpečně návykový. Ale za leskem této důležitosti se samy okrádáme o svou vlastní energii. A ta se pomalu, postupně, neslyšně a bez větších dramat zmenšuje. Den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem.

Silná žena vydrží hodně.
Jsme zodpovědné, spolehlivé, funkční. Umíme zatnout zuby, zabrat a „ještě chvíli to vydržet“. Jenže právě tohle „ještě chvíli“ se může protáhnout na roky.

Často slýchám věty jako:
„Teď nemůžu, protože ….“
„… děti jsou ještě malé, až vyrostou.“
„… až bude víc klidu v práci, až dotáhnu tento projekt.“
„… až bude víc času. Partner toto, rodiče onohle, …“

Ano, děti vyrostou, ale nebude už pozdě? Děti vždycky budou něco potřebovat. Bez ohledu na věk. A klid v práci? Přijde sám? Vždycky se najde něco, co hoří.
Uvolní se pro mě více času samo od sebe? Všimne si partner, přátelé, rodina, že mám jazyk na vestě a potřebuji aspoň jeden den okolo nikoho neskákat?

Odpověď známe.

Já jsem se naučila, že si (silná) žena musí prostor sama pro sebe dovolit. A to je pro ni paradoxně to nejtěžší. Protože říct si o prostor znamená přiznat si, že už nechci jen přežívat. Že nechci jen fungovat. Že nechci být jen výkonná a rozumná. Ale že chci být chvíli jen sama sebou a třeba nedělat vůbec nic.

Mnoho žen cítí, kdy přichází čas udělat stopku a vzít si svou energii, svůj prostor zpět. Ale náš vnitřní kritik a naučené chování hodných holek nás nenechá zastavit.

Udělá to za nás až naše tělo. Vystaví účet, který zní: vyčerpání a bolesti. Nespavost. Ztráta chuti na cokoliv. Pocit, že už je toho prostě moc.

Ale prostor se dá naštěstí vytvořit i dřív. Vědomě.

Někdy to znamená odejít na pár hodin. Někdy na víkend. A někdy je potřeba odejít dál. Mimo běžný rytmus. Mimo každodenní role. Prostě změnit časoprostor.

A ne proto, že něco nezvládáme, ale proto, že si uvědomujeme onu potřebu a jsme připravené přestat všechno držet.

Když dnes vedu malé skupiny žen, často vidím ten moment uvolnění. Někdy přichází okamžitě, někdy to trvá. Vždycky je to nádhera vidět tu proměnu, kdy si dovolíme přestat být tou silnou a staneme se křehkou, jemnou a přístupnou. Kdy zjistíme, že svět se bez našich neustálých zásahů a podpory nezhroutil.

Možná si o prostor neumíš říct nahlas. Možná jsi zvyklá být ta, která všechno zvládne. To je skvělé. Ale jak dlouho to tak ještě chceš mít?

Příští čtvrtek napíšu o nejzrádnějším druhu vyčerpání. O únavě, která nevzniká z množství práce, ale z neměnnosti.

O té tiché únavě, kdy na papíře všechno funguje, a přesto máš pocit, že něco chybí.

Pokud ses v dnešním textu poznala, napiš do komentáře jediné slovo: Držím.