Bylo mi 39 a půl, když mi tělo vypovědělo službu.

Přestala jsem hýbat pravou rukou i hlavou. V bolestech jsem probrečela 3 dny a 3 noci, než jsem si dovolila přiznat, že tohle sama nezvládnu. Následoval týden na kapačkách na neurologii.

Oficiální diagnóza: výhřez plotýnek C4 a C5.

Neoficiální: přetížení a příliš dlouhé ignorování signálů těla.

Pracovala jsem tehdy jako manažerka obchodního týmu v korporátu. Znali jsme jen každodenní tlak na plnění plánů, výkon, tabulky. Žádný soucit, porozumění, podpora. Žádné „Jak ti je?“.Jen další kvartál, čísla, výsledky.

Dlouho jsem věděla, že potřebuju zpomalit, že si potřebuji odpočinout. Že potřebuji aspoň na chvíli vystoupit z toho závodu s čísly a lepším hodnocením. Rozum, nebo spíš mé rácio, měl ale vždycky silnější argumenty než tělo a každý pátek mi říkal „Léňo, příští týden ještě dáš. Musíš! Pak si odfrkneš.“ A já poslouchala jen tento hlas.

Nakonec ale tělo rozhodlo za mě. Kolaps a hrozba operace a potřeba udělat změnu.

Půl roku po kolapsu jsem odjela na Bali. Byl to dárek sobě samé ke čtyřicetinám. Měla to být jen dovolená. Rekonvalescence. Jenže tam se začalo dít mnohem víc.

Když změníš časoprostor, začneš slyšet věci, které v kanceláři slyšet nemůžeš. Když zpomalíš, tělo ti začne vyprávět příběh, který jsi roky přehlušovala výkonem. Když vystoupíš z role, zjistíš, kdo jsi bez ní.

Neodešla jsem z korporátu hned. Ještě jsem chvíli hledala kompromisy. Změnila pozici. Snažila se systém ohnout tak, aby mě tolik nelámal.

Ale skutečná změna nepřišla v zasedačce. Přišla ve chvíli, kdy jsem si dovolila odjet.
Kdy jsem přestala být manažerkou. Kdy jsem byla jen žena v cizí zemi, která se učí znovu dýchat. Která znovu potkává sama sebe, ale jinak. Nově.

Dnes pracuji se ženami, které stojí na prahu změny. Jsou často úspěšné. Funkční. Silné. A přesto unavené z věčného hraní rolí a honění se v krysím kolečku.

Nepotřebují další motivační workshop nebo přednášku. To, co potřebují je odstup, prostor mimo své každodenní role. Potřebují změnit prostředí, aby mohly změnit perspektivu. Já tomu říkám změna časoprostoru.

Proto vedu ženské cesty mimo náš každodenní život, mimo náš časoprostor. Ne jako dovolenou, ale jako vědomý přechod. Protože některé změny opravdu nepřichází v kanceláři. Přichází až ve chvíli, kdy si dovolíš komfort zasedaček opustit a odejít dost daleko na to, abys slyšela sama sebe.

Příští čtvrtek se podíváme na něco, co znám až příliš dobře.

Proč je pro mnoho silných žen jednodušší držet celý svět než si říct o prostor pro sebe.

Pokud se tě dnešní text nějak dotkl, napiš mi.