Někdy se bojíme, že kdyby nás druzí poznali opravdu takové, jaké jsme, už by nás neměli rádi.
Ne tu část nás, kterou umíme ukázat. Tu, na kterou jsme hrdé, která něco zvládá, pomáhá druhým a umí být oporou. Ale tu druhou. Tu, za kterou se stydíme. Kterou bychom nejraději schovaly, protože se bojíme, co by si o nás druzí pomysleli, kdyby ji uviděli.
Toužíme po přijetí, po blízkosti, po společenství, kde nám bude dobře. A přitom někdy právě kvůli té touze pečlivě hlídáme, co o sobě ukážeme a co raději necháme skryté.
Přizpůsobujeme se. Kontrolujeme svá slova, názory i reakce. Snažíme se být takové, abychom nepřišly o své místo. Možná nám to kdysi pomáhalo obstát v prostředí, kde nebylo bezpečné ukázat příliš mnoho ze sebe. Jenže vzorce, které nám tehdy pomáhaly, si můžeme nést dál. I tam, kde už nám neslouží.
A přesto se vynořují otázky jako: „Co když ztratí zájem o mou blízkost?“ „Co když už mezi ně nebudeme patřit?“.
A tak můžeme být mezi lidmi, a přesto se necítit úplně svobodně. Protože někde uvnitř pořád hlídáme, jestli jsme ještě přijatelné.
Sama umím vytvářet prostor, ve kterém druzí nemusí nic skrývat, vysvětlovat ani obhajovat. Prostor, kde mohou být vyslyšeni, aniž bych je potřebovala opravovat nebo přesvědčovat, že by měli věci vidět jinak. Zároveň ale zjišťuji, jak těžké je dovolit si něco podobného i pro sebe.
Nestačí vědět, jak důležité je přijetí. Nestačí ho umět nabídnout druhým. Nechat druhého, aby viděl i to, co na sobě nemáme rády, znamená riskovat.
Neznamená to, že máme všechno říkat všem. Důvěra potřebuje čas a ne každý člověk je pro nás bezpečným místem. Nemusíme se vzdávat svých hranic ani se nutit do odhalování toho, na co ještě nejsme připravené.
A přitom je tak posilující zažívat, že nemusíme být dokonalé, abychom mohly někam patřit. Že někdo může nesouhlasit s tím, co říkáme, a přesto nás respektovat. Že nás nemusí následovat ani nám dávat za pravdu, aby s námi mohl zůstat v kontaktu. Že rozdílnost nemusí znamenat odmítnutí.
A možná se pak mezi lidmi objeví i něco, co jsme si tolik přály. Pocit bezpečí. Přijetí. A radost z toho, že můžeme být spolu, aniž bychom musely neustále hlídat, jestli jsme dost dobré na to, abychom směly zůstat.
