Když jsem psala svůj první článek této série, věřila jsem, že změna začíná ve chvíli, kdy sebereme odvahu udělat první krok. Dnes bych to řekla jinak. Změna nezačíná krokem. Začíná ve chvíli, kdy přestaneme utíkat před tím, co už dávno víme.
Celou dobu jsme spolu mluvily o ženách, které zvládají. O ženách, které drží všechno pohromadě. O ženách, které dlouho věří, že ještě vydrží. Pak jsme mluvily o kontrole. O tichém „už nechci“. O těle, které začne šeptat a někdy dokonce i křičet.
Možná ale to nejdůležitější nepřichází ani předtím, ani potom. Přichází ve chvíli, kdy si poprvé dovolíme přestat bojovat samy proti sobě. Kdy přestaneme hledat chybu a nedostatečnost. Kdy se přestaneme snažit vrátit do života, který nám už dávno přestal být malý.
Některé ženy za mnou přicházejí s otázkou: „Co mám udělat?“, „Co mám změnit?“
Jenže já nevím. Čím dál častěji mi však přichází, že to není ta správná otázka. Možná že je lepší se ptát: „Čemu už nejsem ochotná dál říkat ano?“ a „Jak sobě i druhým odpustit?“
Protože právě tam často začíná nový život.
Ne tím, že všechno zbouráme a s pocity hořkosti vyrazíme jiným směrem. Ale tím, že konečně přestaneme předstírat, že je všechno v pořádku. Že se zastavíme a zaposloucháme. Že najdeme porozumění a soucit nejen s ostatními, ale hlavně samy se sebou.
Nemusíš dnes vědět, kam jdeš. Stačí vědět, že už nechceš zpátky tam, kde ses ztratila sama sobě. To je ten nejodvážnější začátek.
Možná ale nejde o to, že si neumíme odpustit. Možná jsme se nejdřív potřebovaly naučit věřit, že si odpuštění vůbec zasloužíme. O tom příště.