Kolikrát už jsi někomu začala vyprávět, co tě trápí, co jsi prožila nebo co v tobě roste, a ještě jsi ani nedokončila první větu, když přišlo přerušení? Kdy ti ten druhý začal vysvětloval, co máš udělat? Něco jako:

  • „To si nesmíš tak brát.“
  • „A proč jsi neřekla/neudělala to či ono?“
  • „Příště musíš …“

Ten druhý to většinou myslí dobře. Chce ti pomoct, ušetřit tě trápení, najít řešení. A protože si myslí, že ví, tak pro tebe to řešení vymýšlí.

Jenže ty jsi v tu chvíli vůbec nepotřebovala radu. Potřebovala jsi jen domluvit. Bez přerušování. Bez hodnocení. Bez okamžitého řešení. Říct, co se v tobě děje. Nemuset přemýšlet, jestli to říkáš správně, jestli to dává smysl, jestli tvoje reakce není přehnaná nebo jestli si včera náhodou neměla jiný názor. Jen trochu prostoru a být slyšená.

Jsme zvyklé radit si navzájem, snažíme se pomoct. Jenže některé věci se nedají vyřešit jednou dobře míněnou radou. Obzvlášť když je nevyžádaná. To, co potřebujeme, je říct celý příběh. Nahlas vyslovit, co se v nás odehrává, a také slyšet samy sebe, a tak lépe samy sebe pochopit.

Znáš ten pocit, když se někomu svěřuješ, ale stejně odcházíš s dojmem, že tě vlastně vůbec neslyšel?

Když nás nenechají domluvit, když nám do toho vstoupí se svými názory, většinou to nepomůže. Spíš to způsobí opak. Zamrzneme. Stáhneme se. Začneme se obhajovat a vysvětlovat. Nebo úplně změníme téma. A to, co jsme původně potřebovaly říct, zůstane zase někde uvnitř obohaceno o pocit, že na našem pocitu (zase) nezáleží.

A znáš i opak? Ten okamžik, kdy můžeš mluvit a nemusíš se hlídat? Kdy tě druhý nechá domluvit, nesnaží se tě změnit a nesoudí, jestli máš právo cítit právě to, co cítíš? A máš možnost si o radu říct nebo jen zůstat chvíli sedět v tichu?

To jsou ty momenty, kdy se něco mění. Něco se uvolní. Teprve při vlastních slovech začínáš vidět i jiné detaily vlastního příběhu. Nikdo ti nemusí říkat, co máš dělat. A přesto … něco se hýbe. Možná právě proto, že jsi tentokrát nemusela sama sebe obhajovat. Byla si slyšená.

Myslím, že právě takové chvíle potřebujeme zažívat. A že není samozřejmé je mít ani s těmi nejbližšími lidmi. Stále nám může chybět někdo, před kým můžeme bez obav odložit masku silné, rozumné ženy, která je připravená na všechno. Někdo, kdo nám dovolí být právě takové, jaké v tu chvíli jsme.

A třeba zrovna ty jsi ta, která většinou naslouchá ostatním, drží je nad vodou a pomáhá jim svou tichou přítomností hledat cestu. Jenže kdo naslouchá tobě?

Věřím v sílu naslouchání. V to, že můžeme být samy sebou, říkat nahlas, co opravdu cítíme, a přitom neztrácet přijetí druhého člověka.

Že náš hlas má své místo.

Že my máme své místo.