Dlouho jsem si myslela, že potřebuji odpustit sama sobě. Za všechno, co jsem nezvládla. Za rozhodnutí, která bych dnes udělala jinak. Za chvíle, kdy jsem měla být silnější, odvážnější, moudřejší. Za to, že jsem někdy zklamala sebe i druhé.

Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám pocit, že samotné odpuštění nestačí. Protože co když hluboko uvnitř pořád žije přesvědčení, že je se mnou něco špatně? 

Pak si můžu odpustit jednu chybu. A další. A potom ještě jednu, dvě, tři. Furt pryč. Ale někde uvnitř pořád zůstává ten hlas, který říká: „Měla bys být jiná. Silnější, klidnější, úspěšnější, vyrovnanější.“ A zároveň „více empatická, přizpůsobivá, soucitná. Měla bys to zvládat!“

Možná to znáš. 

Když nám celý život někdo vysvětluje, že naše pocity jsou přehnané. Že bychom neměly být smutné, když přece není důvod. Že bychom neměly být naštvané. Že se máme uklidnit. Že to vidíme špatně. Že bychom se měly chovat jinak. Když nás od útlého věku stále někdo koriguje, když našim pocitům, emocím a potřebám nikdo nepřikládá váhu, postupně se naučíme nedůvěřovat jim. Postupně se naučíme nevěřit samy sobě.

A možná ještě hůř. Naučíme se, že když se necítíme dobře, problém jsme my.

Takže když přijde těžká situace, nehledáme nejdřív odpověď na otázku co pro sebe udělat, aby nám bylo líp. Začneme hledat, co děláme špatně. Kde se málo snažíme. Kde jsme selhaly. A jestli nemůžeme udělat (pro ostatní) ještě něco víc.

Tuhle zkušenost znám velmi dobře. A čím jsem starší, tím víc chápu, jak daleko nás může tenhle způsob přemýšlení dostat. Tak daleko, že i když už rozumem vím, že jsem udělala maximum, někde uvnitř pořád něco říká, že jsem neudělala všechno. Že mohu (nebo dokonce musím) udělat ještě o trochu víc, o trochu líp. Jen vydržet.

Ale tak to přece nemá fungovat a nefunguje. To se také učím stále dokola. 

A tak na pokraji sil uznám, že je třeba se nebičovat. Ba naopak. Najít soucit sama se sebou a odpustit si. A nemyslím tím odpuštění jako gesto, jako větu, kterou si řeknu před zrcadlem. Ale jako stav, kterému se teprve učím věřit celou svou bytostí.

Učím se věřit,  že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Ne proto, že všechno zvládám, protože jsem hodná, užitečná, silná nebo spolehlivá. Ale prostě proto, že jsem to já.

A možná ještě víc. 

Že jsem úžasná. Nenahraditelná. Láskyhodná. Že jsem schopná lásku přijímat i dávat. Že můžu dělat chyby a pořád být člověkem, kterého stojí za to milovat. Že můžu něco nezvládnout. Že můžu říct ne. Že můžu někoho zklamat. Že můžu potřebovat pomoc. A že se kvůli tomu nemusím přestat mít ráda.

Dnes právě tohle cítím jako skutečné odpuštění. Přestat sama sebe trestat za to, že nejsem někým jiným. A začít se učit být na své vlastní straně. Neznamená to, že už nedělám chyby, že o sobě nepochybuji. Že mě nic nerozhodí, a že už se ten starý hlas ztratil. Neztratil. Objevuje se. Jen dnes hledám cesty, aby neměl poslední slovo. 

Když se celý život učíme pochybovat o sobě, tak chvíli trvá, než začneme věřit vlastnímu hlasu. A možná právě tady začíná skutečná změna. Ne ve chvíli, kdy konečně víme, co máme udělat. Ale ve chvíli, kdy uvnitř sebe začneme opravdu cítit:

Jsem v pořádku.

Jsem dost.

Jsem láskyhodná.

A nemusím si svou hodnotu ničím zasloužit.