Minule jsem psala, že mi vesmír rozlil čaj do notebooku. Myslela jsem si, že to je ta komplikace. Nebyla. To těžší mě teprve čekalo.
Věci se začaly vršit. Jedna za druhou. Některé jsem ovlivnit mohla. Jiné jsem se snažila zachránit za každou cenu, přestože výsledek byl předem jasný. A čím víc jsem se snažila, tím víc jsem ztrácela sama sebe.
Posledních deset dní jsem téměř nespala. Ne kvůli notebooku, ale kvůli sobě.
Dlouho jsem si myslela, že když se budu víc snažit, zvládnu to. Že dělám něco špatně. Že jen musím zabrat ještě o kousek víc, protože … ostatní by to určitě zvládli. A tak jsem se snažila ještě víc a pokoušela se změnit věci, které jsem změnit nemohla.
Moje tělo ale vědělo jak to je, jen já jsem mu (zase) nechtěla věřit.
Nejdřív přestalo spát. Pak přišly různé bolesti, pro které jsem měla logické vysvětlení. A pak přestalo spolupracovat úplně. Až když jsem se psychicky i fyzicky sesypala, udělala jsem něco, co jsem měla udělat mnohem dřív.
Řekla jsem nahlas:
Nezvládám to. Potřebuju pomoc.
A víš co bylo nejzvláštnější?
Pomoc přišla.
Jen jsem si o ni musela konečně říct.