Některé věci zkrátka máme pod kontrolou. Organizujeme, plánujeme, hlídáme termíny, držíme směr. V práci, v rodině, ve vztazích. Na naše slovo je spoleh a často jsme svému okolí velmi užitečné. Tak proč nás v tom rušit?
Jenže právě tady se někdy skrývá háček. Když držíš věci dlouho pevně v rukou, začneš mít pocit, že jakmile polevíš, něco se rozpadne. Že někdo bude zklamaný, že uděláš chybu. A někde hlouběji se může objevit ještě něco dalšího. Stud.
Ne stud před ostatními, ten vnější většina silných žen zvládá velmi dobře, ale ten vnitřní stud před sebou samými. Stydíš se za to, že někde uvnitř víš, že bys chtěla žít trochu jinak. Že jsi možná někde po cestě začala víc plnit očekávání druhých než naslouchat sobě. Že některé věci ti už dávno přestaly dávat smysl, ale ty jsi to nechtěla vidět. Najednou je tu stud ruku v ruce s obavou si to všechno přiznat.
Jenže přiznat si to není vždy snadné. Protože jakmile tenhle hlas opravdu uslyšíš, už ho nejde jednoduše umlčet. Možná právě proto někdy držíme kontrolu tak pevně. Plánujeme, organizujeme, řešíme další a další věci.
Ne proto, že bychom musely. Ale protože když se všechno na chvíli zastaví, vznikne čas a objeví se prostor. A v tom čase a prostoru se někdy začnou objevovat otázky, které jsi dlouho držela pod kontrolou. Otázky, na které zatím nechceme znát odpověď. Je jednodušší zůstat užitečná. Držet věci pohromadě a pokračovat jistou cestou dál.
Jenže čas od času přijde moment, kdy ten starý způsob přestane fungovat. A najednou je v tom všem víc povinnosti než radosti. Více únavy než života. A někde z hloubky se vynoří jednoduchá myšlenka:
Možná už nepotřebuji držet všechno tak pevně. Možná bych mohla na chvíli povolit a podívat se, co se stane.
Příští čtvrtek napíšu o momentu, který bývá tichý, ale zásadní.
O chvíli, kdy žena zjistí, že už nechce všechno zvládat jen proto, že to umí.
Pokud se tě dnešní téma dotklo, napiš do komentáře jediné slovo: Kontrola