Minule jsem slíbila článek o tom, co se děje ve chvíli, kdy se poprvé ozve tiché „Už nechci.“
Jenže… člověk míní a vesmír mění.
Stačil jeden hrnek čaje. Jeden nešikovný pohyb a můj notebook je momentálně mimo provoz. Jsem na druhém konci světa. Cestuju. Měla bych odpočívat, být v přítomnosti, dýchat. Koukat do zeleně, meditovat nebo si třeba číst.
Místo toho posledních pár dní řeším, kde seženu servis. Jestli půjde notebook opravit. Jestli nepřijdu o data. Jak budu dál pracovat. Jak dodržím, co jsem vám slíbila.
A najednou jsem se přistihla… Přesně v tom prostoru, o kterém celou dobu píšu.Tělo by nejraději zastavilo, ale hlava už rozjela krizový plán. Vymýšlí, kalkuluje, hledá odpovědi na otázky: Jak to vyřešit? Jak všechno zařídit? Jak nikoho nezklamat? Jak pokračovat, jako by se nic nestalo?
Až jsem se musela začít smát. Protože přesně o tom tato série je. Ne o tom, že už člověk všechno umí, ale o tom, že si těch okamžiků začne všímat.
Tentokrát tedy místo slíbeného článku jen malé zastavení.
Děkuji za vaši trpělivost. Udělám všechno pro to, abych se příští týden mohla vrátit přesně tam, kde jsme skončili. K tichému hlasu, který říká:
„Už nechci.“
