Před několika lety moje tělo rozhodlo za mě. Skončila jsem na neurologii s výhřezem plotének mezi čtvrtým a šestým krčním obratlem.

Tři dny a tři noci jsem doma probrečela bolestí a přestala jsem hýbat hlavou a levou paží, než jsem uznala, že to sama nezvládnu, a nechala se odvézt do nemocnice.

Nikdy jsem svůj kolaps nevnímala jako osobní selhání, ale jako neposlušnost. Jestli jsem něco dlouho odmítala vidět, pak to nebyla samotná bolest. Už dávno předtím jsem věděla, že potřebuji zpomalit, že si potřebuji odpočinou. Že potřebuji změnu. Ale neposlechla jsem.

Prostě jsem si nechtěla připustit, že by moje tělo mohlo dojít až sem. Byla jsem přesvědčená, že ještě vydržím.

Dnes už vím, že jsem nebyla přetížená jen fyzicky. Byla jsem unavená na všech úrovních – psychicky, mentálně i tělesně. A tělo bylo tím prvním, které už dál nedokázalo unést to, co jsem po něm chtěla.

Příliš dlouho jsem ignorovala signály, které mi posílalo. Příliš dlouho jsem věřila tomu, že ještě vydržím. A že si odpočinu později. Jenže to „později“ nepřišlo dobrovolně a z mého vědomého rozhodnutí. Přišlo ve chvíli, kdy moje tělo rozhodlo za mě.

Často se setkávám s tím, že lidé slovo kolaps spojují se selháním. Jako by byl důkazem slabosti nebo toho, že něco nezvládli. Já to vidím jinak. Kolaps není okamžik, kdy selžeme. Je to okamžik, kdy už tělo nemá jinou možnost, než přehlušit hlas našeho racionálního „ještě vydrž“.

Možná právě proto svůj příběh znovu sdílím. A ano. Nejsem pyšná na to, kam jsem se tehdy dostala. A zároveň vím, že nejsem jediná. Že mnoho žen dnes žije stejně, jako jsem tehdy žila já. Fungují. Zvládají. Jsou spolehlivé. Nikoho nechtějí zklamat, přestože někde hluboko uvnitř už dlouho vědí, že potřebují něco změnit. Jen stále věří, že ještě vydrží.

A víte co? I když už dnes signály svého těla vnímám mnohem lépe a dříve, občas mě život znovu upozorní, že naslouchat mu není jednorázové rozhodnutí. Je to cesta.

Pokud jste se v některém z těchto příběhů poznaly, možná nemusíte čekat, až za vás rozhodne tělo. Možná stačí začít naslouchat o něco dřív, než jsem začala já. Protože tělo není náš nepřítel. Není ani překážkou na cestě za výkonem či radostmi. Je to náš spojenec, který je mnohem moudřejší, než si často připouštíme. A když neposloucháme jeho šepot, dříve nebo později začne mluvit nahlas, a pokud je potřeba, začne i řvát.

Možná právě tady jeden příběh končí, aby jiný mohl začít.

Možná totiž někdy nepotřebujeme vědět, co změnit.
Potřebujeme si nejdřív odpustit, že jsme to tak dlouho nedokázaly.
O tom příště.